Mít Pyreneje v hlavě, to je úplně něco jiného, než si to doopravdy odšlapat.
Aleš po příjezdu naklikal trasu do mapy a vyšlo mu 761,5 km s převýšením víc než 44 km. A to nepočítáme kilometry bloudění.

„... a když ti řeknou: Poslechni, jdeš k horám místo do kostela...“
Lenka Thimová, Zákon hor, z knihy Byl tažný rok

Začali jsme o tom s Alešem mluvit před dvěma lety. V roce 2025 už budou dospělí všichni naši kluci, tak co naplánovat nějakou výpravu jen pro nás dva?
Kam se vydáme? Oba milujeme hory. V Pyrenejích se nám líbilo. Je to pohoří dostatečně dlouhé, aby uspokojilo touhu po pořádném zážitku, a vede od moře až k oceánu. Začali jsme sbírat informace.

„Tašovské skály jsou oblastí místního významu.“ Tak jo, jsme místňáci a na té Sfinze je ještě místo. To už jsou dva důvody, proč vzít lezečky, lano a taky kartáče, kladivo, vrtačku, nýty. Ale hlavně, ta cesta bude prostě parádní.

Chystáme se na cestu. Dneska nám Saša přinesl buzolu, abychom se v horách neztratili. 

„Helča říkala, že ten překapávač máme na cesty. Vezmeme si ho?“ dělám si nejdřív legraci. Ale vlastně proč ne? To kafe je fakt dobrý a trénovat na plánovaný přechod Pyrenejí potřebujeme.

Dostala jsem trekové hole. Otázku, proč, vždyť eště nejsi „tak“ stará, přecházím bez komentáře. Na léto jsem si vymyslela přechod Pyrenejí bez podpory, tak musíme s Alešem malinko potrénovat. A taky si chceme vyzkoušet staronové skialpové lyže, které jsme dostali od kamaráda.

Byl dům č. p. 24. Zelený dům. Kazaverda*. Bydleli v něm umělci z celého světa. Malířka a saxofonistka z Alžíru, žongléřka a harmonikářka z Finska, kouzelník a malíř z Francie… Samí usměvaví a pracovití lidé. Ano, začalo to jako pohádka.

Na jihu Řecka, přesněji na východním pobřeží Peloponéského poloostrova, v oblasti zvané Arkádie, v údolí řeky Dafnon pod hradbou vápencových skal najdete městečko Leonidio. Navštívili jsme ho, protože nás zlákaly články o skvělém lezení na sportovně zajištěné skále, ale vůbec jsme netušili, co dalšího nám tato oblast může nabídnout.

Básně jen tak „na okraj‟.

Jedna z věcí, které nás na cestování neskutečně baví, je objevovat nová místa, učit se nové věci, poznávat nové lidi. Tak to teď zrovna moc nejde. Takže, jak si naplnit tuhle potřebu po nových zkušenostech? Určitě jsme za poslední dobu prochodili okolní kopce, tak jako nikdy předtím. A pustili se do spousty nových věcí. Třeba i nové práce.
V restauraci už jsme pracovali. Teda spíš kavárně, kde se vařilo polední menu. Byli jsme v kuchyni i na place. Ne, nejsme teď žádní zkušení baristi, ale víme o čem to je a kafe do kelímku vám udělat dokážeme. Jenže tohle není žádné kafe. To je úplně jiná restauračka.