Dostala jsem trekové hole. Otázku, proč, vždyť eště nejsi „tak“ stará, přecházím bez komentáře. Na léto jsem si vymyslela přechod Pyrenejí bez podpory, tak musíme s Alešem malinko potrénovat. A taky si chceme vyzkoušet staronové skialpové lyže, které jsme dostali od kamaráda.
Byl dům č. p. 24. Zelený dům. Kazaverda*. Bydleli v něm umělci z celého světa. Malířka a saxofonistka z Alžíru, žongléřka a harmonikářka z Finska, kouzelník a malíř z Francie… Samí usměvaví a pracovití lidé. Ano, začalo to jako pohádka.
Na jihu Řecka, přesněji na východním pobřeží Peloponéského poloostrova, v oblasti zvané Arkádie, v údolí řeky Dafnon pod hradbou vápencových skal najdete městečko Leonidio. Navštívili jsme ho, protože nás zlákaly články o skvělém lezení na sportovně zajištěné skále, ale vůbec jsme netušili, co dalšího nám tato oblast může nabídnout.
Jedna z věcí, které nás na cestování neskutečně baví, je objevovat nová místa, učit se nové věci, poznávat nové lidi. Tak to teď zrovna moc nejde. Takže, jak si naplnit tuhle potřebu po nových zkušenostech? Určitě jsme za poslední dobu prochodili okolní kopce, tak jako nikdy předtím. A pustili se do spousty nových věcí. Třeba i nové práce.
V restauraci už jsme pracovali. Teda spíš kavárně, kde se vařilo polední menu. Byli jsme v kuchyni i na place. Ne, nejsme teď žádní zkušení baristi, ale víme o čem to je a kafe do kelímku vám udělat dokážeme. Jenže tohle není žádné kafe. To je úplně jiná restauračka.
Ona po střechu naložená dodávka popravdě zas tak moc rychle nejde, ani když je pedál sešlápnutý až k podlaze. Takže nás ze severních Čech na jih k obci Červená nad Vltavou nežene ani tak rychlost auta, jako spíš nadšení a očekávání. Kromě lezení na Rovišti je naší hlavní zastávkou jedinečný kamenný most nad Orlickou přehradou. Máme lana, háky, závory. Ne, ty ne. Už jen highline a akrobatickou šálu.
Vrtalo nám to hlavou hodně dlouho. Jak si pochutnat na opunciích a přitom se nepopíchat?
Nemyslím ty ze supermarketu, u těch je to jednoduché. Vyndáte je z polystyrenové vaničky, rozkrojíte a vydlabete lžičkou. Případně oloupete, pokud nejsou úplně zralé. Což většinou nejsou.
Když cesty začínají na jaře s teplotami léta, je pořád na co koukat. V Itálii a Francii jsme se nemohli vynadívat na kvetoucí keře a stromy. Jejich květy mají čarokrásné tvary i barvy a opojné vůně nás provázejí celým dnem.
Každý týden objevujeme něco nového, rostlinu s květem v květu, kalichy, hrozny, malinké kytičky i květy s rozměrem kola našeho vozíku. Sbíráme různé byliny, kterými kořeníme večeře. Všechno neumíme pojmenovat, ale snažíme se uchovat si alespoň jejich obrazy.
- domek na čtyřech nožkách. Na pobřeží Asturie jsme jich potkali stovky. Někde dokonce jejich malé makety zdobí předzahrádky, jsou součástí reklamních poutačů před restauracemi nebo slouží jako psí bouda.
Při přípravě jednoho promítání mě přepadla nostalgická nálada.
Vlak do Loun jede z Litoměřic 114 minut. Často čeká ve stanicích na vlak z protisměru nebo ohlašuje technickou zastávku (prosíme nevystupujte), aby mohl strojvedoucí nebo průvodčí (?) vystoupit a přehodit výhybku.
Až se skoro chce zavzpomínat na cesty vlakem z dětství, na dřevěné lavice, na kartonové jízdenky, na kleštičky, co místo razítka vyrážejí dírku, kterou můžete pozorovat svět.
Strana 1 z 2