„... a když ti řeknou: Poslechni, jdeš k horám místo do kostela...“
Lenka Thimová, Zákon hor, z knihy Byl tažný rok
Začali jsme o tom s Alešem mluvit před dvěma lety. V roce 2025 už budou dospělí všichni naši kluci, tak co naplánovat nějakou výpravu jen pro nás dva?
Kam se vydáme? Oba milujeme hory. V Pyrenejích se nám líbilo. Je to pohoří dostatečně dlouhé, aby uspokojilo touhu po pořádném zážitku, a vede od moře až k oceánu. Začali jsme sbírat informace.
Skrz hory vedou tři trasy GR10, GR11 a HRP. Posledně jmenovaná Haute Route Pyrénéenne se nejvíce přibližuje nejvyšším vrcholům. Pravděpodobně kvůli své náročnosi se nepočítá mezi oficiální turistické trasy, a tudíž se tu nedá spoléhat na obvyklé červernobílé značení. A, jak jsme zjistili, chodí se obráceně. No, možná jsme nějak obrácení my, protože většinu cest (i těch cyklistických) jsme doposud zdolávali proti proudu. Tady nám také přijde nějak logičtější jít od moře až k oceánu. Prameny jako důvod proti uvádějí, že stoupání od oceánu není tak příkré, takže si člověk (prý) na zátěž snáz zvykne. Uklidnilo mě, že není důvodem počasí. Převládající směr větru nebo tak něco. Na velkou zátěž si stejně budeme muset zvyknout hned ze začátku, vybrali jsem si totiž styl přechodu bez podpory, to znamená, že si všechno, co budeme na celou dobu potřebovat, poneseme s sebou. Takže budeme muset jít fakt rychle. :-)
Tabulka FKT (fastest known time) ukazuje nejrychlejší přechody v režimu selfsupported za necelé dva týdny a úplně bez podpory za více než 42 dní. Nést si jídlo na více než měsíc se nám zdá šílené. Musíme to stihnout rychleji! Když snížíme váhu, snad se podaří stáhnout to pod čtyři týdny. Rozplánovali jsme si trasu na 22 dní.
Navzdory našim tradicím jsme se rozhodli trochu trénovat. Vyráželi jsme na 30-40 km túry do okolí. Bylo to moc prima. Poznali jsme spoustu nových míst ve Středohoří a během covidu jsme se doma nenudili.
Pak mě ale při jednom výšlapu při nerovnoměrné chůzi ve vyjeté sněhové koleji zradilo koleno a od té doby mě při delším treku s těžkým batohem pořád bolí. Strárnu. Není na co čekat! Kluci jsou samostatní a Kuba, i když ještě není plnoletý, si s bráchama během prázdnin poradí. Vyrazíme už letos. Bude to můj dárek k padesátinám.
Jaro uteklo jako voda a najednou balíme. Kvůli minimalizaci hmotnosti nebereme žádnou elektroniku a místo stanu máme doma ušitý tarp, který se staví na hůlky. Na přelomu července a srpna by měly být sněhové podmínky přiznivé, tak můžeme doma nechat i cepíny a mačky a musíme se spokojit s půlkilem jídla na den.
Když jsme skoro všechno nachystali, Aleš si ošklivě vyvrknul kotník. Termín odjezdu se o pár dní posunul. No, aspoň mi ještě stihla dorazit „treková“ sukně – dárek od bráchy a švagrové. A napíchali jsme tyčky k rajčatům na zahradě. :-)
Ale pozítří do toho praštíme! Vyrážíme stopem směr Banyuls sur Mer. Nějakou dobu o nás neuslyšíte. Uvidíme, co se podaří. Vrátíme se na konci prázdnin!