Jedna z věcí, které nás na cestování neskutečně baví, je objevovat nová místa, učit se nové věci, poznávat nové lidi. Tak to teď zrovna moc nejde. Takže, jak si naplnit tuhle potřebu po nových zkušenostech? Určitě jsme za poslední dobu prochodili okolní kopce, tak jako nikdy předtím. A pustili se do spousty nových věcí. Třeba i nové práce.
V restauraci už jsme pracovali. Teda spíš kavárně, kde se vařilo polední menu. Byli jsme v kuchyni i na place. Ne, nejsme teď žádní zkušení baristi, ale víme o čem to je a kafe do kelímku vám udělat dokážeme. Jenže tohle není žádné kafe. To je úplně jiná restauračka.
Není totiž restauračka jako restauračka a restauratér jako restauratér a už vůbec ne jako restaurátor. A v těch kelímkách není kafe, ale vápenná barva. Kafe se zamíchá jen na začátku a ještě jen když si do něj dáváte cukr. Zato vápenná barva se musí míchat docela často, jinak se vápno usazuje. To ví každý restaurátor a teď to víme i my.
Tuhle skvělou práci jsme měli možnost vyzkoušet si na zdech kostela v nedalekých Soběnicích. Je to parádní pocit, když se vám pod rukama objevuje zpět vzor, který tu před několika sty lety namalovali. K tomu pocitu jako bonus patří ještě zmrzlé nohy a ruce, protože teplo v kostele nebývá. Takže, víte, proč mají některé bundy na konci rukávu díru, kterou vystrčíte ven palec?
Protože vám pak tolik nemrzne hřbet dlaně, když ho opíráte o studenou zeď, abyste udělali rovnou linku. A prsty vám přitom zůstanou volné i na jemné držení štětce.
Namíchat správný odstín barvy nebo vymalovat falešné mramory tak, že jsou k téměř k nerozeznáni od těch pravých (alespoň z dálky), to ještě opravdu neumíme. Alespoň můžeme spravit vyhořelý prodlužovák, to je zase jedna malá dovednost z jiné práce ;).
Na posuvné fotce se můžete podívat, jak vypadá výsledek několika hodin malování.
Katka při práci a kostel zevnitř i zvenku.
Něco informací o kostele svatého Petra a Pavla v Soběnicích najdete na Wiki nebo stránkách Zničené kostely, kde je i několik historických fotografií.