Vrtalo nám to hlavou hodně dlouho. Jak si pochutnat na opunciích a přitom se nepopíchat?
Nemyslím ty ze supermarketu, u těch je to jednoduché. Vyndáte je z polystyrenové vaničky, rozkrojíte a vydlabete lžičkou. Případně oloupete, pokud nejsou úplně zralé. Což většinou nejsou.
Ovoce i další plody chutnají nejlíp čerstvě utržené. Jak ale vyzrát na ty pichlavé kaktusy?
Opuncie lemují naše cyklocesty po jihu Evropy už pěknou řádku let. Lákají nás: "Sesedni z kola. Utrhni si. Ochutnej."
Jauvajs! Vždycky jim naletíme. Nepoučitelní. Kubovi nebyly ještě ani dva roky, když za námi přišel ke stanu s ručičkami plnými miniaturních trnů a se slzami v očích si stěžoval: "Pálí, pálí." A vůbec nejhůř se vytahují z patra nebo jazyka. Vím, o čem mluvím. Pokaždé to bylo stejné. "Dám si aspoň jednu." Jauvajs!
Místní lidé na to přeci musí mít nějaký fígl. Jenže nikdy jsme nikoho sklízet opuncie neviděli. Až jednou konečně. Museli jsme dojet až na Kanárské ostrovy.
Na Gran Canarii, stejně jako na jakémkoli jiném sopečném ostrově, je to všude do kopce. Z letoviska Maspalomas funíme vzhůru po silnici GC60 a dál tlačíme naložená kola kaňonem až do míst, kde by podle informací měla být malá lezecká oblast. Vítr víří prach z kamenité cesty, betonovým korytem teče voda a všude kolem kaktusy, rákos a suchá tráva. Zastavujeme, abychom prozkoumali okolí. Aleš jde hledat přístup ke skalám a zjistit odkud teče voda. Je brzo odpoledne a na cestě je živo. Kromě cyklistů na horských kolech nebo terénních čtyřkolek, kolem nás projíždějí také džípy plné turistů lačných po té "pravé divočině". Míjí nás stará nákladní dodávka. Když u nás zastaví, poznáváme chlapíka, který před krátkou dobou vezl dolů čtyři starší muže v širokých kloboucích, všichni nám vesele mávali. Teď se řidič vykloní z okýnka, z kterého se vyvalil oblak cigaretového kouře, a nabízí plechovku piva. Nejdřív mně, s díky odmítám, potom i klukům, ti se jen smějí. Vychrlí na nás záplavu slov, z kterých vyrozumíme, že na kopci je spousta pomerančů, voda v kanále, že je pitná a že zas musí jet, protože má spoustu práce. Šlápne na pedál a je v prachu. A to doslova. "Kluci, všimli jste si jeho rukou? Jak je měl celé od nějaké barvy? Asi nahoře něco natírají."
Po chvíli přichází Aleš a popisuje nám setkání s tímtéž mužem. Kromě toho, že mu ukázal vodárnu, prozradil mu i tajemství sběru opuncií. Záhada je vyřešena. A my se s vámi o tuhle zkušenost rádi podělíme.
Takže se připravte. Potřebujete jointa za ucho a plechovku piva do kapsy u kalhot. To sice snad není úplně nezbytné, ale má to styl. Jednou rukou utrhněte trs suché trávy. To už nezbytné je. Potom dvěma prsty druhé ruky opatrně uchopte červený plod v místě, kde nejsou trny, co nejblíže k zelené části rostliny a odlomte ho. Suchou trávou důkladně omeťte všechny jemné trny, až po nich zbydou jen holé hrbolky. Pak odlomte jeden dlouhý tvrdý trn přímo z kaktusu a tím trnem odřízněte vršek plodu. No, a máte vyhráno. Teď už zbývá jen tu sladkou rudou dobrotu vymáčknout přímo do pusy.
Vše vypadá jednoduše, má to ale i svá úskalí. Chvíli trvá, než získáte cvik k odlomení velkého trnu tak, abyste nezavadili o trny okolní. Ale jde to. Pak je taky potřeba dát pozor, abyste trny z plodů stírali od sebe a po větru. Jsou to totiž malé lehounké mršky, které, uděláte-li to naopak, víří vzduchem a snadno se vám zabodají aspoň do nohou. Ušetřili jste sice ruce, ale holé nohy v šortkách a sandálech si budou stěžovat. A poslední upozornění, opuncie hodně barví. Tím se vysvětlilo zabarvení řidičových rukou. A on sám nás varoval, že budeme mít boca (pusu) jako seňora.
Po cestě jsme narazili na dva druhy opuncií. Jedny mají plody sladké, jasně červené s oranžovou dužinou, tvarem připomínají soudek a jsou hodně trnovaté. U nich je vhodnější omést trny ještě před utržením. Začátečníkům je nedoporučujeme. Ty druhé mají tvar baňky, jsou sladkokyselé, menší, měkčí a barvu mají až temně fialovou. A hlavně mají podstatně méně trnů v místě, kde je plod přisedlý na kaktus, takže se snadněji odlomí.
Určitě stojí zato se tuhle dovednost naučit, protože čerstvě utržené opuncie jsou vážně lahůdka. Jejich barvivo je ale opravdu odolné, něco jako u naší červené řepy, takže se nelekněte, až se půjdete druhý den vyčůrat.