Jeden měsíc a 1183 km na rodinné plachetnici s pětičlennou posádkou
Jaký je rozdíl mezi rodinným výletem a expedicí? V plánování, přípravě, tréninku nebo zkušenostech? K obojímu jsou nejspíš zapotřebí rozdílné schopnosti, ale co do náročnosti si tyto aktivity nezadají.
Aspoň v naší rodině to tak je. Nezdoláváme osmitisícovky ani nelámeme rekordy v jiných outdoorových disciplínách, stačí nám jen o špetku víc dobrodružství než na běžných rekreačních pobytech. Raději se na zajímavá místa dostáváme vlastní silou nebo nějakou přírodě i peněžence nakloněnou dopravou. Vydali jsme se například na kolech z Čech až do Maroka nebo jindy šestadvaceti vlaky do Turecka přes Rumunsko, Řecko a Kalymnos. A naposled jsme pro pohyb vpřed zvolili loď. Protože jsem tento článek rozepsala někde kolem Bělehradu, měl za předchozí větou následovat tento odstavec:
„Aktuálně se nacházíme v Srbsku, na počátku další velké cesty. Opravili jsme si stařičkou osmimetrovou plachetnici, se kterou se plavíme z německého města Hofkirchen do Černého moře. Dál se uvidí.“
Jenže nevidělo se dál ale blíž. A aktuálně jsme doma. Vezměme to ale hezky popořádku. V původním plánu bylo strávit zimu někde v teple. Přípravy se ale neočekávaně protáhly. Asi měsíc jsme marně čekali, až naprší a v Labi stoupne voda. Loď měla pevný kýl a ponor 130 cm, řeka okolo hranic s Německem odhalovala hladové kameny a místy byla hladina sotva nad kolena. Rozhodli jsme se tedy pro plán B. U Roudnice jsme naši Šárku (jak se loď jmenovala) s menšími obtížemi jeřábem naložili na vlek a nechali ji odtáhnout na řeku majestátnější – Dunaj.
Jak už bylo napsáno, vypluli jsme z Německa, z malého městečka nedaleko Pasova. V tempu od 30 do 60 km denně jsme si pomalu zvykali na mohutný evropský tok. Museli jsme se naučit kličkovat mezi obrovskými nákladními i osobními loděmi, nacvičit si hlášení se na věže plavebních komor a zautomatizovat si postupy při jejich proplouvání, osvojit si bezpečný způsob vyvazování a později i kotvení přímo v hlavním toku řeky. Protože i tady bylo vody poskrovnu, přidali jsme k získaným dovednostem také uvolňování lodi při nasednutí na dno. To se někdy neobešlo bez nedobrovolné koupele.
Novinkou po nás bylo také opuštění schengenského prostoru, pětinásobná kontrola na výstupu z Maďarska a řehtající úřední šiml hlídající teritoriální vody Srbska. Zde jsme si museli vyřídit a zaplatit povolení ministerstva, abychom mohli „...krstariti, prisatajati i sidriti...“ A jelo se dál.
Věděli jsme, že na Dunaji na nás čekají dvě zákeřná místa: vodní dílo Gabčíkovo – to jsme měli zdárně za sebou – a Železná vrata, ke kterým nám zbývalo několik dní. Nebyl tedy důvod se na poklidné plavbě znepokojovat, ani když se kolem Bělehradu Dunaj změnil v nechutnou městskou stoku plnou větví, klád a spousty harampádí, včetně plující ledničky. Jedno ráno nás ale chvíli po vyplutí překvapila neproniknutelná mlha. Padla na nás bez varování a zdála se být nekonečná. Kormidlovali jsme s GPSkou u nosu, snažili jsme se plout mimo plavební dráhu, co nejblíže ke břehu. Břeh jsme ale neviděli. Neviděli jsme ani dvoutrupý šíf, který se vynořil z mléka několik metrů před přídí.
„Co to je? Ve vodě něco je!“ vykřikl najednou Aleš, „Rychle doprava, DOPRAVA!“
Uf, to bylo o fous. Ještě, že loď v protisměru byla na kotvě. To mělo být asi varování. Od této chvíle už adrenalinové okamžiky nebraly konce. Mlha se sice zvedla nebo možná lépe, rozfoukal ji silný vítr, který do večera už jenom zesiloval. Noc na kotvě za moc nestála. Kromě nejmladšího Kuby, který usne kdekoli a jen tak něco ho neprobudí, jsme se my ostatní moc nevyspali. Vlny kymácely lodí tak, že padaly věci ze stolu a vyskakovaly z polic. Navíc se každou chvíli ozvala obrovská rána, jak nějaká větev, kláda či „lednice“ narazila do přídi a se škrábáním se sunula po boku. Další den jsme se všemožně snažili dostat na nějaké chráněnější místo, kde bychom nečas přečkali. Během sedmi hodin jsme napluli jen čtrnáct a půl kilometru. Vítr si s námi pohrával. Příkré vlny vyhazovaly přívěsný motor z vody, takže se loď stávala neovladatelnou a zmítala se ze strany na stranu. Byli jsme nuceni nouzově přistát a vyvázat se u starého vyhořelého lodního jeřábu. V noci se vítr otočil a ještě více zesílil, vyvazovací lana se začala trhat, odrazníky chránící boky lodi popraskaly jak balonky z pouti. Zahájili jsme evakuaci. Skryli jsme se v kajutě vraku. Celí od sazí, ale v suchu a teple. Během noci vichr dokonal dílo zkázy. Boky lodě rozbité, trámy trupu polámané, v kajutě vody po kotníky.
Ráno je jasné, že s touhle lodí už se dál nepopluje. Šimon má narozeniny. Děláme sušenkový dort a telefonujeme kamarádovi do Čech. Nechali jsme se dovézt domů. Ztroskotala loď, ale ne naše cesta. Máme přeci kola! Z Dunaje jsme vylovili Danovu cyklistickou přilbu a pár dalších věcí, které voda vyplavila na břeh, vozík za kolo ale uplaval. Přes zimu výbavu doplníme a na jaře zase hurá do světa.