Během našeho putování světem na nás často čekají různá překvapení ve formě nabídek pomoci nebo dárků od milých lidí, které potkáváme na ulici. Včerejší událost ale bude asi nadlouho mezi všemi hrát prim.
- +420773203723
- LivePlanetTour@gmail.com
Možná některé z vás zajímá, na kolik taková cyklojízda po Evropě vlastně vyjde. Benzín kupujeme jen do vařiče, kempy ani restaurace nenavštěvujeme, tak za co vlastně utrácíme. Roční přehled výdajů by vám to mohl přiblížit.
Ráno balíme věci na malé kamenité pláži, která nám byla ložnicí pro dnešní noc. Už začátek dne je nestandardní. Abychom mohli pokračovat z delty řeky Ebro po malé silnici podél pobřeží, musíme překonat několik desítek metrů po turistické značce, která je sice fajn pro pěší, ale pro kola se zrovna moc nehodí.
Že kola nesmí na dálnici, je jasná věc. Ale ruku na srdce, kdo z cyklocestovatelů už někdy na dálnici nenajel? My už několikrát, když se zrovna nedalo přejet krátký úsek jinak nebo když jsme omylem na dálnici zabloudili.
Ve Španělsku je ale ještě jedna možnost, jak jet "skoro" po dálnici.
Obě města leží na jihu Španělska. A obě mají své nezapomenutelné kouzlo. El Rocio je malé městečko plné sněhobílých domků a písečných ulic, a když před kostelem potkáte jezdce na koních, máte pocit, že jste v čase dávno minulém.
Sevilla je pak místem, kde kolem historických staveb tepe ruch moderního velkoměsta.
Je to první dlouhotrvající déšť na naší cestě. Čtrnáct dní ze začátku jsme se schovávali u kamarádů v Seville. Když se ale předpověď pořád nijak nelepšila, rozhodli jsme se vyrazit. "Na zadku" už od zimy sedíme dlouho. Vybrali jsme si jednu přívětivější neděli, s Luckou, Kájou a jejich třemi dětmi jsme se rozloučili poslední společnou jízdou ve skateparku a vydali se cyklostezkami ven z města.
Poslední týdny na Gran Canaria nám utekly jako voda. Bylo nás zase pět, i s Šimonem, který nás přijel navštívit. Stihli jsme si společně užít přístav, hlavní město a na kolech vyrazit na průzkum ostrova. Prvním objevem byl lezecký tunel v městečku Telde. Na jihu ostrova jsme pak znovu navštívili duny na pobřeží a vydali se do vyprahlých kaňonů a hor. Kdo by ale čekal, že v téhle pouštní krajině dokáže také několik dní pršet. Čím větší nadmořská výška, tím vydatněji. Naštěstí jsme našli útočiště v malé obyvatelné jeskyní kousek nad městečkem San Bartolomeo. Oheň nás po každém výletu do okolí spolehlivě usušil. Všude kvetly mandloně a na nebi byla každou chvíli duha. Až nakonec přišel čas doprovodit Šimona na letiště. Ještě jsme si společně prohlédli malá rybářská městečka v jeho okolí. Pak už nás čekal jen trajekt zpět do Evropy.
"Když tě jedna cesta nezavede tam, kam chceš, hledej jinou," poznamenal Aleš v blogu, který popisoval naše ztroskotání na srbsko-rumunské hranici před rokem a půl. Lodě nám asi nejsou souzené, a tak znovu hledáme jinou cestu.
Vrtá nám to hlavou už hodně dlouho. Jak si pochutnat na opunciích a přitom se nepopíchat?
Další návštěva kamaráda Dalibora nás příjemně vyrušila z našeho zaběhnutého ostrovního života. Známe tu už leccos, ale většinou jen na pobřeží, kde se dá na kolech jet ještě celkem po rovině. Do centra ostrova se však hned zvedají hory. Příkře a rychle, až do výšky skoro dvou tisíc metrů. A tak jsme nechali kola uklizená, Dalibor půjčil auto a vyrazili jsme do těch výšek.
Měsíc na nebi visel trochu nakřivo. Vyrazili jsme z přístavu pro obrovské lodě do nočního města a přemýšleli, co nového nás asi čeká. Zatím hledání plavidla pro další cestu bylo spíš jen takové oťukávání, teď to přijde naostro.
Lidé se nás často ptají: "A co škola?" Kdybychom měli odpovědět úplně jednoduše, bylo by to: "Jo, pamatujeme si jí z dětství. Je to taková obrovská budova. Každé ráno musíte brzy vstát. Celé dopoledne a někdy i celý den musíte sedět na židli a poslouchat učitele, kteří vám přednáší věci, jež vás moc nezajímají. Musíte se je ale naučit, jinak je zle. O přestávkách si můžete 10 minut povídat s kamarády." Samozřejmě, většinu lidí zajímá, jak to mají se školou naši kluci. Takovou školu jako my neznají. Nikdy do ní nechodili.
Jestli teď známe nějakou část Portugalska opravdu dobře, je to jižní pobřeží Algarve. Nejprve jsme tudy projeli na kolech a pak většinu prošli jako čundráci s batohem a kytarou. To když za námi na dva týdny přiletěl kamarád Dalibor. Kola jsme si uschovali přes Warmshowers u Joaa a vyrazili se toulat po plážích a útesech. Bivaky v jeskyních s večerními ohni neměly chybu. Skoro jako u nás na Kokořínsku, jen nám místo borového lesa k usínání šuměl oceán. Ještě že Daliborův telefon plný jachtařských aplikací zná časy a výšku přílivu, některé pláže totiž při něm úplně zmizí a dostat se pak z jeskyně suchou nohou je nemožné. A některé jeskyně jsou zatopené trvale. Tam kam se turisté běžné nechávají vozit na lodičkách, jsme si my, k jejich velkému pobavení, doplavali. O to líp jsme si tajemné prostory mohli prohlédnout, protože lodě s turisty se dovnitř nedostanou. Ve vlnách to často bylo hodně dobrodružné. Stejně jako skákání z útesů. I když je jih Portugalska hodně turistický, je tu i nespočet míst, kde jsou divoké útesy a skryté pláže téměř bez lidí. Ale i zabloudit v pěti hvězdičkovém resortu je docela napínavé :)
Není nad to přivstat si a užít si turistickou atrakci, jakou je jeskyně Benagil, po svém.
Naše cesta začala na jaře s teplotami léta. V Itálii i Francii jsme se nemohli vynadívat na kvetoucí keře a stromy. Jejich květy měly čarokrásné tvary i barvy a opojné vůně nás provázely celým dnem. Každý týden jsme objevili něco nového, rostlinu s květem v květu, kalichy, hrozny, malinké kytičky i květy s rozměrem kola našeho vozíku. Sbírali jsme různé byliny, kterými jsme kořenili večeře. Vše neumíme pojmenovat, ale snažíme se uchovat si alespoň jejich obrazy.
Aby pro nás Portugalsko nebylo jen plážové, vyjeli jsme i trochu do vnitrozemí. A bylo na co se dívat. Třeba hned městečko Obidos, kde jsou modrobílé domy v křivolakých uličkách obehnány mohutnými hradbami. Na kopcích kolem stojí malé větrné mlýny nebo jejich zbytky. Políčka už jsou většinou sklizená, jen na některých je ještě vidět letošní úroda.
Než jsme dojeli do Lisabonu, na pár dní jsme ještě ochutnali lezení na místním vápenci.
Pár dní v hlavním městě nás docela vyčerpalo. Zkrátili jsme si cestu dvěma přívozy a ocitli se zase v krajině plné korkových sadů, malých vesniček a městeček, kde sice nejsou vyhlášené turistické památky, ale stejně je na co se dívat. A ruch velkoměsta jsme rádi vyměnili za malé silničky v příjemně zvlněné krajině.
Jako třešničku na dortu jsme si užili pár příjemných odpočinkových dní u Tanji, Michaela a jejich dětí, kteří nás hostili přes Warmshowers. Povídali si o cestování a dováděli na zahradě.
A dál? Vzhůru na jižní pobřeží. Kde to opravdu stojí za to.
Krátké video ze skvělé žulové oblasti ve Španělsku.
Jsme v Portugalsku poprvé. A tak jaké vlastně je? Plážové, cyklostezkové, dlaždičkové, barevné a hlavně přátelské.
Atlantik je studený a ve vlnách vydržíme jen chvíli, o to zábavnější je pak na slunku si zablbnout s malým křídlem nebo se toulat písečnými dunami, které se táhnou podél dlouhých pláží.
Stejné je to ve velkých městech, jako je třeba Porto. Najdete tu rušné a hlučné turistické ulice, v kterých dlouho nevydržíte, ale i skrytá zákoutí a uzoučké uličky, kde je klid, pohoda a ta pravá atmosféra starého města.
Přátelské je počasí i lidé. A díky tomu můžeme poprvé vyzkoušet surfing. Je to vážně úžasné a každému z nás se daří alespoň na chvíli se postavit na prkno a chytit vlnu.
Za Portem směrem na jih nás čekají vesničky na pobřeží. Chudé zemědělské zapomenuté mezi slepými rameny řek i honosné satelity velkých měst. Mezi tím desítky kilometrů cyklostezek skrz borové lesy. A pláže, pláže, pláže. Plné lidí a slunečníků jako v Nazaré nebo ty skryté mezi útesy, které jen tak někdo nenajde, za to je na nich spousta zajímavých věcí. Skoro každý večer nás pak uspává šumění vln a červené západy slunce pod širákem v borovém lese nebo ve stanu na útesech.
Sedím na odpočívadle u otřískaného stolku s nezbytnými modrobílými dlaždičkami a píšu tenhle blog. Kluci trhají medové fíky. Otvíráme třetí týden v nové zemi. Ale nepředbíhejme.
domek na čtyřech nožkách. Na pobřeží Asturie jsme jich potkali stovky. Někde dokonce jejich malé makety zdobí předzahrádky, jsou součástí reklamních poutačů před restauracemi nebo slouží jako psí bouda.