Kdybyste dokázali vytvořit pevný bod ve vzduchu, třeba jen kousek nad povrchem země, dokázali se ho pevně držet, pak za 24 hodin uskutečníte cestu kolem světa. Ještě se to ale nikomu nepovedlo. Stejně tak nejde nijak ovlivnit otáčení Země nebo zastavit čas. 18 let najednou uteče jako voda. Z novorozence, batolete, malého kluka, chlapce je najednou dospělý muž.
Naše putování na kolech jsme doplnili o stopování, chození po kaňonech a horách i lezení po skalách v Provance. Přečtěte si blog od Katky (Na plný plyn) a prohlédněte fotky jako doplněk.
Od posledního blogu, ve kterém jsme se loučili s Itálií, se událo tolik věcí, že ani nevím, kde začít. Zveřejnili jsme pár obrázků, ale asi to bude chtít i trochu podrobnější komentář.
Den padesátý druhý na pěší zóně v nejmenovaném přímořském městě.
Občas foukalo, občas nefoukalo. Občas bylo slunko, občas zataženo s deštěm. Když se ale sešel správný vítr se sluncem, bylo plachtění u břehů Korsiky takhle báječné.
Cestou do Janova ... V mezerách mezi letovisky ... Se najdou překrásná místa ...
Čtrnáct dní na vodě jako voda taky uplynulo. Někdy jsme na vítr čekali, někdy ho bylo až dost a museli jsme se ukrýt v zátoce a jindy zase vál ze špatného směru, takže jsme museli hodně křižovat. Takové je moře a počasí se naplánovat nedá.
Od doby, kdy jsme v Srbsku smutní opustili naši vlastní loď Šárku, uběhlo už bezmála půl roku. Vzpomínky jsou stále živé, ale voda plyne dál a my se snažíme nahrazovat stinné momenty novými intenzivními zážitky. S vděčností jsme proto přijali velkorysou nabídku dlouholetého kamaráda Dalibora, který nás pozval na nevšední "skautskou výpravu".
První týden na moři v okolí Elby a Korsiky byl barevný a pestrý.
Na plachetnici si moc pohybu neužijeme, tak když je kousek od pobřeží pořádný kopec, je potřeba to využít. Na Korsice naštěstí není o kopce nouze a výstupy stojí za to.
Je to právě taková ta záhada, které má rád pan Däniken. Nebo rovnou paranormální jev? Každopádně tomu můžeme říkat strašidlo, které si člověk sám nasadí do hlavy. Nikdy mě nenapadlo, že se to stává. Až několik měsíců před naší cestou jsem o tom četl na internetu. Kde jinde se také vytvářejí strašidla. Tohle ale znělo celkem reálně. Žádný hoax.
Na návštěvě jsme se naučili péct italskou farinatu (farina = mouka) i to, že těstovin se správný Ital nikdy nepřejí. Strávili jsme oběd, večeři i skvělý čas plný pohodové atmosféry hraním si i diskuzemi o světové politice. Z lezecké oblasti Muzzerone byly parádní výhledy na město La Spezia, širé moře i tvorbu místních grafiťáků. Stanování i lezení na Pietra di Bismantova nemělo chybu a stejně tak v oblasti Punta Manara. Skoro hodinový pochod lesem nám vynahradilo liduprázdné pobřeží plné balvanů, skal a příboje. Dokonalé místo na lezení, odpočinek, hudbu i jógu. A na mušle bacha, jsou opravdu ostré. I na ta tábořiště máme docela štěstí. Studená horská tůň a oheň jsou balzámem pro unavené tělo.
Krajina se začíná vlnit. Po rovinaté zemědělské oblasti je to vítaná změna. Vjíždíme mezi první zelené kopečky, sledujeme křišťálově čistou říčku Secchia. Ještě než se vnoříme do pohádkového údolí přírodního parku, sklízíme první pořádný liják.
Nebudeme ze sebe dělat žádné hrdiny, byla to pořádná fuška. Šimon celou cestu ujel na kole, tandem s vozíkem jsme museli většinu stoupání tlačit. Přeci jen ta mrtvá váha vozíku je do kopce moc velká. Danča a Kuba střídali jízdu na kole s tlačením. Dvakrát jsme nocovali a jeden celý den jsme strávili parádním lezením na stolové hoře Pietra di Bismantova. Bylo vedro, byla zima a kolem na kopcích sníh, ale stálo to za to a cesta horami byla úžasná. Popsat se to ani nedá, snad to trochu přiblíží fotky. Kdo by nás chtěl následovat, na konci galerie je výškový profil naší cesty z Modeny do La Spezia :)
V lezecké oblasti Lumignano, kousek od Verony, bylo jak v létě a k létu houpací síť patří. U potoka jsme trhali Medvědí česnek,který je parádní na chleba. Skály byly na dosah ruky a všude kvetly třešně. Z bund jsme se rychle převlékli do triček a šortek. Přímo pod skalou kvetly lány kosatců. Všichni jsme si po zimně užívali první pořádné skalní lezení. Stanovat na pláži nás asi nikdy neomrzí, zvlášť, když je před sezonou ještě pustá. Při západu slunce se brouzdáme v začínajícím přílivu. Než nastoupí úklidová četa je pláž plná různých vyplavenin. I spousty naplaveného dřeva na večerní ohně. Z Benátek už jsme to vzali po malých silničkách Pádskou nížinou směrem k Ligurskému pobřeží. Před slunkem se ale nebylo moc kde schovat. Z toho vedra se tu naklání i kostelní věže a to ještě nejsme ani v Pise. Večer u řeky Pád je příjemně chladno a ideálně na večeři a spaní přímo pod stromy. Voda je základ pro holuby. I pro nás. A v dálce na nás už čekají první kopce. Taky se na ně těšíte, tak jako my?
Komu se nelení, tomu se zelení Z Benátek ujíždíme Pádskou nížinou, nádhernými městy a vesnicemi. Cesta po rovině utíká, rozkvetlé stromy a keře omamně voní a já jsem unešená kamennými domky a kostelíky, až to Aleš komentuje: "To je děsný, tobě se snad líbí všude!" A taky že jo. Pořád je na co koukat, co objevovat. Když se chceme vyhnout hlavní silnici, šlapeme po hrázových cestách podél kanálů a to se pak práší za kočárem. A to doslova. Štěrkové cesty jsou namáhavější na řízení, na sílu vloženou do pedálů i na odolnost materiálu vybavení. Na odpočívadlech pak smýváme prach cest a opravujeme, co se po cestě porouchalo.
Mezi lezci se často říká "zapytlil jsem cestu" nebo "pověsil jsem pytel". Neznamená to, že by dotyčný někde na silnici ztratil pytel nebo seknul s lezením a pověsil pytel plný karabin a lan na hřebíček. Říká se to, když začnete lézt skalní cestu, ale nedolezete ji, protože je pro vás moc obtížná. Tak trochu otázkou cti je se později vrátit, cestu přelézt a pomyslný pytel tak sundat. Bylo to před dvanácti lety, kdy jsme "pověsili pytel" na cestě do Benátek. Byla to naše první cyklovýprava a do města s gondolami jsme se tenkrát nedostali, protože na mostě, který vede z pevniny, ještě nebyla vybudovaná stezka pro cyklisty. Zaplatit si úschovnu kol a loď či autobus bylo tenkrát nad naše finanční možnosti. Dnes už je cyklolávka na mostě sjízdná, i když dostat se na ní není vůbec jednoduché. Byla to ale otázka cti a navíc i Šimonovo přání Benátky navštívit. Takže pytel je dole. Všem se nám atmosféra uliček a kanálů moc líbila. Občas jsme se ztratili v davu turistů, stánků se suvenýry a luxusními restauracemi a občas úplně sami ve spleti prastarých uliček, kam slunko skoro nesvítí, voní mořské řasy a slaná voda a kde místní v klidu pomalu upíjejí ze své sklenky vína. Tady je pár fotek z Benátek.
Těm, kdo sledují naše blogy pravidelně, jistě neuniklo, že se začíná psát další kapitola našeho putování. Vymýšleli jsme vychytávky na kola, upravovali a opravovali vybavení, prohlíželi mapy, hledali na internetu a čekali na jaro, abychom mohli konečně zase vyrazit. Na zahrádce rozkvetly narcisy i podběl. Žlutavé přísliby teplejšího počasí. Jenže jaro bylo stále ještě opatrné. Na střeše se poránu blyštěla jinovatka a večer zase bylo potřeba přihodit do kamen polínko. Taky v Alpách pořád leží sníh. Jenže nás už "svrběly pedály".
Někdy není jednoduché skloubit všechny plány a sny dohromady. Ale každá výzva je tu proto, aby nás někam posunula. Hledat nová řešení nás prostě baví. Tak tu máme jedno, které přinesla předodjezdová otázka: Do čeho si na kola zabalit? Místo cyklistických brašen už dávno používáme lodní pytle. Jsou stoprocentně nepromokavé a pořizovací cena je o mnoho nižší než u nepromokavých cyklo brašen. Taky potřebujeme velký objem a normální brašny jsou pro nás malé.
Tohle už máme vyřešeno i dostatečně odzkoušeno. Ale co batohy?
Vlak do Loun jede z Litoměřic sto čtrnáct minut. Často čeká ve stanicích na vlak z protisměru nebo ohlašuje technickou zastávku ("prosíme nevystupujte"), aby mohl vystoupit průvodčí a přehodit výhybku.
