Chcete-li si užít opravdovou cyklistickou divočinu, jeďte na trénink na kole do Říma. Pak hravě zvládnete i Neapol. V domácím žargonu jsme tuhle jízdu překřtili na Hallidayův závod (Parzivalovi a Art3misini fanoušci mohou jen závidět). A jako bonus - vše je tu naživo! Žádný haptický oblek. Pepsi Cola, která mi stéká po noze od kolene dolů, není ani trochu virtuální. Chytla jsem přímý zásah, když kolemprojížděįící auto najelo na nedopitou plechovku.
Každý, kdo rád cestuje, si určitě nutně musí vážit jedné věci. Je jí svoboda pohybu. Když máte boty toulavé, nestačí vám byt, dvorek, sebevětší zahrada. Dokonce ani lidem, kteří cestují neradi, by nestačila. Máme od přírody dvě nohy a schopnost na nich ujít desítky kilometrů, a proto je naše životní území mnohem větší než zmíněný dvorek, i kdyby byl sebe krásnější a sebe přívětivější. Stejně tak to mají i zvířata. I když území, které ke svému životu potřebuje šnek je jiné než obývá antilopa, každé zvíře má svůj životní prostor.
Měsíc a půl na Sardinii není mnoho, protože k vidění je toho na ostrově, který je třikrát menší než Česká republika, opravdu hodně. Za tu dobu jsme ostrov objeli skoro celý dokola a ještě prozkoumali část jeho pobřeží z mořské perspektivy.
Sardinie nás přivítala plná slunka a celá kvetoucí. Průzračně čisté moře a prázdné pláže. Už za týden jsme ale poznali i upršenou tvář ostrova. Přišly lijáky, které rozvodnily řeky a strhávaly cesty. Počasí, které docela ladilo s dramatickými útesy na východním pobřeží.
Na jihu ostrova nás pak naštěstí pronásledovaly už jen drobné přeháňky a před nimi se dalo lehce schovat. Třeba do jednoho z nejdelších přírodních tunelů v Evropě (850 m), který je nad městečkem Domusnovas. Západní pobřeží jsme si prohlédli dokonce ze dvou úhlů. Nejprve ze sedel našich kol a podruhé z paluby plachetnice, s kterou pro nás připlul kamarád Dalibor spolu s naším Matějem.
Když se rozhodnete objet Sardinii kolem dokola, musíte zdolat nejedno stoupání. Většina z nich nepřesahuje víc než 400 m n. m., jedno je ale jiné. Stoupání do sedla Genna Silana. Silnice SS125 se tu od moře vyšplhá do výšky 1017 m n. m. My jsme ji jeli z jihu na sever.
Během našeho putování světem na nás často čekají různá překvapení ve formě nabídek pomoci nebo dárků od milých lidí, které potkáváme na ulici. Včerejší událost ale bude asi nadlouho mezi všemi hrát prim.
Možná některé z vás zajímá, na kolik taková cyklojízda po Evropě vlastně vyjde. Benzín kupujeme jen do vařiče, kempy ani restaurace nenavštěvujeme, tak za co vlastně utrácíme. Roční přehled výdajů by vám to mohl přiblížit.
Ráno balíme věci na malé kamenité pláži, která nám byla ložnicí pro dnešní noc. Už začátek dne je nestandardní. Abychom mohli pokračovat z delty řeky Ebro po malé silnici podél pobřeží, musíme překonat několik desítek metrů po turistické značce, která je sice fajn pro pěší, ale pro kola se zrovna moc nehodí.
Že kola nesmí na dálnici, je jasná věc. Ale ruku na srdce, kdo z cyklocestovatelů už někdy na dálnici nenajel? My už několikrát, když se zrovna nedalo přejet krátký úsek jinak nebo když jsme omylem na dálnici zabloudili.
Ve Španělsku je ale ještě jedna možnost, jak jet "skoro" po dálnici.
Obě města leží na jihu Španělska. A obě mají své nezapomenutelné kouzlo. El Rocio je malé městečko plné sněhobílých domků a písečných ulic, a když před kostelem potkáte jezdce na koních, máte pocit, že jste v čase dávno minulém.
Sevilla je pak místem, kde kolem historických staveb tepe ruch moderního velkoměsta.
Je to první dlouhotrvající déšť na naší cestě. Čtrnáct dní ze začátku jsme se schovávali u kamarádů v Seville. Když se ale předpověď pořád nijak nelepšila, rozhodli jsme se vyrazit. "Na zadku" už od zimy sedíme dlouho. Vybrali jsme si jednu přívětivější neděli, s Luckou, Kájou a jejich třemi dětmi jsme se rozloučili poslední společnou jízdou ve skateparku a vydali se cyklostezkami ven z města.
Poslední týdny na Gran Canaria nám utekly jako voda. Bylo nás zase pět, i s Šimonem, který nás přijel navštívit. Stihli jsme si společně užít přístav, hlavní město a na kolech vyrazit na průzkum ostrova. Prvním objevem byl lezecký tunel v městečku Telde. Na jihu ostrova jsme pak znovu navštívili duny na pobřeží a vydali se do vyprahlých kaňonů a hor. Kdo by ale čekal, že v téhle pouštní krajině dokáže také několik dní pršet. Čím větší nadmořská výška, tím vydatněji. Naštěstí jsme našli útočiště v malé obyvatelné jeskyní kousek nad městečkem San Bartolomeo. Oheň nás po každém výletu do okolí spolehlivě usušil. Všude kvetly mandloně a na nebi byla každou chvíli duha. Až nakonec přišel čas doprovodit Šimona na letiště. Ještě jsme si společně prohlédli malá rybářská městečka v jeho okolí. Pak už nás čekal jen trajekt zpět do Evropy.
"Když tě jedna cesta nezavede tam, kam chceš, hledej jinou," poznamenal Aleš v blogu, který popisoval naše ztroskotání na srbsko-rumunské hranici před rokem a půl. Lodě nám asi nejsou souzené, a tak znovu hledáme jinou cestu.
Vrtá nám to hlavou už hodně dlouho. Jak si pochutnat na opunciích a přitom se nepopíchat?
Další návštěva kamaráda Dalibora nás příjemně vyrušila z našeho zaběhnutého ostrovního života. Známe tu už leccos, ale většinou jen na pobřeží, kde se dá na kolech jet ještě celkem po rovině. Do centra ostrova se však hned zvedají hory. Příkře a rychle, až do výšky skoro dvou tisíc metrů. A tak jsme nechali kola uklizená, Dalibor půjčil auto a vyrazili jsme do těch výšek.
Měsíc na nebi visel trochu nakřivo. Vyrazili jsme z přístavu pro obrovské lodě do nočního města a přemýšleli, co nového nás asi čeká. Zatím hledání plavidla pro další cestu bylo spíš jen takové oťukávání, teď to přijde naostro.
Lidé se nás často ptají: "A co škola?" Kdybychom měli odpovědět úplně jednoduše, bylo by to: "Jo, pamatujeme si jí z dětství. Je to taková obrovská budova. Každé ráno musíte brzy vstát. Celé dopoledne a někdy i celý den musíte sedět na židli a poslouchat učitele, kteří vám přednáší věci, jež vás moc nezajímají. Musíte se je ale naučit, jinak je zle. O přestávkách si můžete 10 minut povídat s kamarády." Samozřejmě, většinu lidí zajímá, jak to mají se školou naši kluci. Takovou školu jako my neznají. Nikdy do ní nechodili.
Jestli teď známe nějakou část Portugalska opravdu dobře, je to jižní pobřeží Algarve. Nejprve jsme tudy projeli na kolech a pak většinu prošli jako čundráci s batohem a kytarou. To když za námi na dva týdny přiletěl kamarád Dalibor. Kola jsme si uschovali přes Warmshowers u Joaa a vyrazili se toulat po plážích a útesech. Bivaky v jeskyních s večerními ohni neměly chybu. Skoro jako u nás na Kokořínsku, jen nám místo borového lesa k usínání šuměl oceán. Ještě že Daliborův telefon plný jachtařských aplikací zná časy a výšku přílivu, některé pláže totiž při něm úplně zmizí a dostat se pak z jeskyně suchou nohou je nemožné. A některé jeskyně jsou zatopené trvale. Tam kam se turisté běžné nechávají vozit na lodičkách, jsme si my, k jejich velkému pobavení, doplavali. O to líp jsme si tajemné prostory mohli prohlédnout, protože lodě s turisty se dovnitř nedostanou. Ve vlnách to často bylo hodně dobrodružné. Stejně jako skákání z útesů. I když je jih Portugalska hodně turistický, je tu i nespočet míst, kde jsou divoké útesy a skryté pláže téměř bez lidí. Ale i zabloudit v pěti hvězdičkovém resortu je docela napínavé :)
Není nad to přivstat si a užít si turistickou atrakci, jakou je jeskyně Benagil, po svém.
Naše cesta začala na jaře s teplotami léta. V Itálii i Francii jsme se nemohli vynadívat na kvetoucí keře a stromy. Jejich květy měly čarokrásné tvary i barvy a opojné vůně nás provázely celým dnem. Každý týden jsme objevili něco nového, rostlinu s květem v květu, kalichy, hrozny, malinké kytičky i květy s rozměrem kola našeho vozíku. Sbírali jsme různé byliny, kterými jsme kořenili večeře. Vše neumíme pojmenovat, ale snažíme se uchovat si alespoň jejich obrazy.
Aby pro nás Portugalsko nebylo jen plážové, vyjeli jsme i trochu do vnitrozemí. A bylo na co se dívat. Třeba hned městečko Obidos, kde jsou modrobílé domy v křivolakých uličkách obehnány mohutnými hradbami. Na kopcích kolem stojí malé větrné mlýny nebo jejich zbytky. Políčka už jsou většinou sklizená, jen na některých je ještě vidět letošní úroda.
Než jsme dojeli do Lisabonu, na pár dní jsme ještě ochutnali lezení na místním vápenci.
Pár dní v hlavním městě nás docela vyčerpalo. Zkrátili jsme si cestu dvěma přívozy a ocitli se zase v krajině plné korkových sadů, malých vesniček a městeček, kde sice nejsou vyhlášené turistické památky, ale stejně je na co se dívat. A ruch velkoměsta jsme rádi vyměnili za malé silničky v příjemně zvlněné krajině.
Jako třešničku na dortu jsme si užili pár příjemných odpočinkových dní u Tanji, Michaela a jejich dětí, kteří nás hostili přes Warmshowers. Povídali si o cestování a dováděli na zahradě.
A dál? Vzhůru na jižní pobřeží. Kde to opravdu stojí za to.
