Byl tažný rok

Náhoda 

Chci vyprávět a nemám komu
(mlčeti zlato, ne však klid),
že když se zkříží – dejme tomu –
dvě cesty ze dvou realit,
co měly být jen rovnoběžkou,
máte dvě volby. Každou těžkou.

Ta první cesta, kde se zpívá,
kde láska padne do noty,
kde miluju být, kde jsem živá,
se rozsypala o hroty
všech náhod. A těch bylo příliš,
abych si řekla: holka, šílíš! 

Náhoda. Verše z cesty druhý,
stejný tón, stejné příjmení
a stejná slova, stejné kruhy
jsou psány na tom kameni,
co dopad. Byl to fór tak břitký,
že z obou cest jsem smetla kytky.

To potom v každé slovní herně,
kde herci neznaj souvislost
vypadá člověk malicherně...
Být pravdou, vzala by mi dost
ta náhoda: i živou, pravou
legendu cesty modrou trávou. 

Náhoda. Nemá na ní podíl,
kdo umí veršem tolik říct,
ten netuší, kdy kámen hodil
a teď se bojí do vichřic
sít kytky skrze tenké ledy,
ač víme své. Přemýšlím tedy
kudy dál... nevidím dvě cesty,
nevidím ani jedinou
a mám-li vůbec smysl šestý,
tak mlčí. Míchám hladinou
svých očí…