Na jihu Řecka, přesněji na východním pobřeží Peloponéského poloostrova, v oblasti zvané Arkádie, v údolí řeky Dafnon pod hradbou vápencových skal najdete městečko Leonidio. Navštívili jsme ho, protože nás zlákaly články o skvělém lezení na sportovně zajištěné skále, ale vůbec jsme netušili, co dalšího nám tato oblast může nabídnout.
Básně jen tak 
Jedna z věcí, které nás na cestování neskutečně baví, je objevovat nová místa, učit se nové věci, poznávat nové lidi. Tak to teď zrovna moc nejde. Takže, jak si naplnit tuhle potřebu po nových zkušenostech? Určitě jsme za poslední dobu prochodili okolní kopce, tak jako nikdy předtím. A pustili se do spousty nových věcí. Třeba i nové práce.
V restauraci už jsme pracovali. Teda spíš kavárně, kde se vařilo polední menu. Byli jsme v kuchyni i na place. Ne, nejsme teď žádní zkušení barysti, ale víme o čem to je a kafe do kelímku vám udělat dokážeme. Jenže tohle není žádné kafe. To je úplně jiná restauračka.
Ona po střechu naložená dodávka popravdě zas tak moc rychle nejde, ani když je pedál sešlápnutý až k podlaze. Takže nás ze severních Čech na jih k obci Červená nad Vltavou nežene ani tak rychlost auta, jako spíš nadšení a očekávání. Kromě lezení na Rovišti je naší hlavní zastávkou jedinečný kamenný most nad Orlickou přehradou. Máme lana, háky, závory. Ne, ty ne. Už jen highline a akrobatickou šálu.
Vrtalo nám to hlavou hodně dlouho. Jak si pochutnat na opunciích a přitom se nepopíchat?
Nemyslím ty ze supermarketu, u těch je to jednoduché. Vyndáte je z polystyrenové vaničky, rozkrojíte a vydlabete lžičkou. Případně oloupete, pokud nejsou úplně zralé. Což většinou nejsou.
Když cesty začínají na jaře s teplotami léta, je pořád na co koukat. V Itálii a Francii jsme se nemohli vynadívat na kvetoucí keře a stromy. Jejich květy mají čarokrásné tvary i barvy a opojné vůně nás provázejí celým dnem.
Každý týden objevujeme něco nového, rostlinu s květem v květu, kalichy, hrozny, malinké kytičky i květy s rozměrem kola našeho vozíku. Sbíráme různé byliny, kterými kořeníme večeře. Všechno neumíme pojmenovat, ale snažíme se uchovat si alespoň jejich obrazy.
- domek na čtyřech nožkách. Na pobřeží Asturie jsme jich potkali stovky. Někde dokonce jejich malé makety zdobí předzahrádky, jsou součástí reklamních poutačů před restauracemi nebo slouží jako psí bouda.
Při přípravě jednoho promítání mě přepadla nostalgická nálada.
Vlak do Loun jede z Litoměřic 114 minut. Často čeká ve stanicích na vlak z protisměru nebo ohlašuje technickou zastávku (prosíme nevystupujte), aby mohl strojvedoucí nebo průvodčí (?) vystoupit a přehodit výhybku.
Až se skoro chce zavzpomínat na cesty vlakem z dětství, na dřevěné lavice, na kartonové jízdenky, na kleštičky, co místo razítka vyrážejí dírku, kterou můžete pozorovat svět.
Jeden měsíc a 1183 km na rodinné plachetnici s pětičlennou posádkou
Jaký je rozdíl mezi rodinným výletem a expedicí? V plánování, přípravě, tréninku nebo zkušenostech? K obojímu jsou nejspíš zapotřebí rozdílné schopnosti, ale co do náročnosti si tyto aktivity nezadají.
Aspoň v naší rodině to tak je. Nezdoláváme osmitisícovky ani nelámeme rekordy v jiných outdoorových disciplínách, stačí nám jen o špetku víc dobrodružství než na běžných rekreačních pobytech. Raději se na zajímavá místa dostáváme vlastní silou nebo nějakou přírodě i peněžence nakloněnou dopravou. Vydali jsme se například na kolech z Čech až do Maroka nebo jindy šestadvaceti vlaky do Turecka přes Rumunsko, Řecko a Kalymnos. A naposled jsme pro pohyb vpřed zvolili loď. Protože jsem tento článek rozepsala někde kolem Bělehradu, měl za předchozí větou následovat tento odstavec:
„Aktuálně se nacházíme v Srbsku, na počátku další velké cesty. Opravili jsme si stařičkou osmimetrovou plachetnici, se kterou se plavíme z německého města Hofkirchen do Černého moře. Dál se uvidí.“
