Tak nám meteorologové naslibovali teplotně nadprůměrný a srážkově podprůměrný srpen. Zatím to ale vypadá tak, že využíváme každé skulinky v dešťových mracích, chystáme naši cyklokolonu a šlapeme 13 km do dvora, kde naše Šárka stojí. Už zase bezpečně na „nohách“.

Dva dny telefonování, mailování, hledání na internetu, objíždění kotvišť, tak vypadá shánění odvozu plachetnice. Pokud je loď na vodě, je to pohoda, chcete-li ji ale po zemi dostat z místa na místo, pěkně se zapotíte.

Dostali jsme loď. Je to osmimetrová dřevěná plachetnice. Stojí smutně v Přibyslavi na železných kozách. Zdají se jí sny o ladných křivkách vln, šumění větru, klábosení s delfíny. A žízní po slané vodě. Takhle jsme ji potkali my. Bylo to v pátek 16. července. Hned si všimla, že se něco děje a malinko se pousmála na pozdrav. Pozvala nás na palubu a moc se snažila, abychom i přes rez a zaprášená okna zahlédli všechny příběhy. Ty minulé … i ty budoucí. Napínala uši, když nám Franta, u kterého zrovna bydlí, odkrýval její diagnózu a seznamoval nás s postupy léčby a operacemi, které budou ještě nutné k tomu, aby opět mohla volně plout. Nakonec jsme se domluvili. My se pustíme do kurýrování a ona nás za to povede po dalších bláznivých cestách.