Dostali jsme loď. Je to osmimetrová dřevěná plachetnice. Stojí smutně v Přibyslavi na železných kozách. Zdají se jí sny o ladných křivkách vln, šumění větru, klábosení s delfíny. A žízní po slané vodě. Takhle jsme ji potkali my. Bylo to v pátek 16. července. Hned si všimla, že se něco děje a malinko se pousmála na pozdrav. Pozvala nás na palubu a moc se snažila, abychom i přes rez a zaprášená okna zahlédli všechny příběhy. Ty minulé … i ty budoucí. Napínala uši, když nám Franta, u kterého zrovna bydlí, odkrýval její diagnózu a seznamoval nás s postupy léčby a operacemi, které budou ještě nutné k tomu, aby opět mohla volně plout. Nakonec jsme se domluvili. My se pustíme do kurýrování a ona nás za to povede po dalších bláznivých cestách.