Pánská jízda má své kouzlo, zvlášť když je okořeněna dobrodružstvím. A nemusí to být nijak daleko. S Rastou a Kidem jsem vyrazil na Bílou skálu.

To, co jsme hledali, jsme vlastně opravdu našli. Jen mnohokrát znásobené. Ono není špatné si občas vyzkoušet trochu nenormální situace. Při lezení se s nimi člověk setká ani neví jak. A tak v duchu hesla: "Štěstí přeje připraveným", jsme vyrazili vyzkoušet lezení v rozlámaném terénu.

120 metrová Bílá skála byla ideálním místem. Nejen, že to byla skládačka z kamenů od velikosti pěsti až po několikatunové dodávky, které vypadaly, že s námi každou chvíli odfrčí dolů do Vltavy, jako bonus se tu přidává ještě exkurze do botanické zahrady. Narozdíl od spořádaného popocházení po upraveném chodníčku však nabízí bezhlavé prodírání trnitými křovinami, oblézání pokroucených dubů a lezení po břečťanu.

Co je tu samozřejmé? Co si nezaložíš to nemáš. A tak Rasta ověšen asi metrákem vklíněnců a frendů hrdinně tahal délku za délkou. Stoupal pomalu, ale jistě a montoval ta udělátka, kam to jen šlo. Je to opravdu borec. Pečlivě poklepával všechny chyty a snažil se používat jen ty, které duněly nejméně. Báli jsme se oba. Když jsem dolezl na štand, nadával jsem jak špaček. Kdo měl tenhle šílený nápad? No, přežili jsme to. Takže to nakonec tak špatný nápad nebyl.

I když jsme měli v plánu jít jednu z cest napsanou ve starém průvodci, nakonec jsme lezli, kudy to šlo. Zkrátka nahoru co možná nejpevnější skálou. Nakonec z toho byly 4 délky a 5 hodin boje. Nahoře jsme si opravdu oddechli.
Zalíbení jsme v tomhle lezení asi úplně nenašli. Zkušenost to ale byla parádní.

A kdo je vlastě Kid? To můžete zjistit ve videu z téhle akce.