Spěchám do knihovny, jdu na akci ve čtyři a teď je 15:50. Kličkuji mezi auty, hltám dlážděné metry chodníku. Najednou míjím dům. Stojí tu snad odjakživa. Modrobíločervená plechová tabule hrdě hlásá: "Vize přestane být snem!" Nápis jsem přečetla úplně bezmyšlenkovitě. Nebo snad ne? Najednou se přede mnou začínají odvíjet vzpomínky z dětství. Znám tuto starobylou budovu už mnoho let, a přesto je pro mě stále tak tajemná. Patří do komplexu tzv. kulturních zařízení města. No, kulturních. Nevím, zda je to to správné slovo. Jako dítě jsem se v jednom z nich učila angličtinu. Jak je to dávno! Potom přišly maškarní plesy a diskotéky. Nakonec taneční. Je to možné kolik je to let? Málem bych na to všechno zapomněla. Vzpomínky zasuté někde úplně vzadu v hlavě. Probublávají ven. Z útržků se skládá nejasný obrázek. Zahýbám za roh, předbíhám několik chodců. V myšlenkách se ještě na moment vracím k rekonstruovanému domu. Co pamatuji, je bez života. Nepočítám-li krátká dostaveníčka stavbařů v nekonečně dlouhém období oprav. Tak prý, vize přestane být snem. V duchu přeji domu hodně štěstí. V tom chvatu jsem nepostřehla termín ukončení stavby. Také sama kvůli sobě však věřím, že to bude brzy. Netrpělivě už totiž čekám na splnění jednoho mého velkého snu. Naše osudy se dnes tak nějak propojily. S úderem čtvrté vcházím do dveří.