Opustili jsme maďarské hlavní město, na řeku padl pravý nefalšovaný podzim a nostalgická nálada, břehy lemovaly svíce a bílé chryzantémy, ruce kormidelníků zábly, Dunaj ukázal svoji drsnou tvář.

V Tescu jsme koupili novou autobaterii, takže už zase můžeme v noci svítit víc než jen kapesní baterkou. To se hodí, protože jsme se rozhodli zrychlit tempo, abychom byli u moře už na začátku prosince. Možnosti k vyvázání lodi ve městech ubývají, takže častěji stojíme na kotvě přímo v hlavním toku. Vybíráme širší části koryta s mírnějším proudem a co nejdál od plavební dráhy. Proto můžeme prodloužit čas plavby, ráno vyrážíme kolem sedmé a večer končíme asi hodinku po setmění. Denní etapy jsme díky tomu natáhli na 60-80 kilometrů, takže jsme se ani nenadáli a byl tu Mohač, poslední větší město v Maďarsku, kde nás čekala první hraniční kontrola. Důkladná. Musela jsem navštívit pět různých kanceláří od policie přes celnici, zdravotní a říční (resp. plavebí) kontrolu až po... vlastně ani nevím. Úředníci mluvili směsicí němčiny a velmi jednoduché angličtiny, všechna lejstra v maďarštině. Podepsala jsem pět různých dokumentů, na kterých jsem dešifrovala jediné slovní spojení Fekete tenger - Černé moře. Jeden formulář se seznamem posádky jsem dostala s sebou pro srbské úřady. Kontrola lodi se odbyla hvízdnutím a zamáváním říčního policisty ze břehu. Köszönöm.

Podle itineráře, který jsme si stáhli z internetu, bychom si srbské formality měli odbýt v Bezdanu. Plujeme poměrně dlouho zdánlivě zemí nikoho. Míchá se tu chorvatská hranice se srbskou a přeskakuje z jednoho břehu na druhý, kolem vody vidíme jen stromy, sem tam malý domek nebo opuštěné molo. Marně vyhlížíme říční dopravní značku označující celnici, ani v místě, kde jsou při pravém břehu vyvázané zrezivělé vraky s nápisem Bezdan, nevidíme nic, co by se podobalo strážnímu domku. U mostu přes řeku nás dojíždí rychlý člun chorvatské policie a policisté se nás ptají, jestli máme v úmyslu vylodit se na jejich břehu. Říkáme, že ne a ptáme se po srbské celnici. Ukazují nám zpět k zrezivělým vrakům. Moc se nám to nezdá, ale vracíme se, jestli jsme přeci jen někde něco nepřehlédli. Ve stejnou dobu připlouvá od Maďarska šíf, který tu také staví a vyvazuje se k jednomu z vraků. My bereme ten další. S pěti pasy, techničákem a protokolem od Maďarů vyskakuji na palubu, houpu se na můstku s prohnilými a vylámanými prkny, který končí asi metr dvacet nad zemí. Přisuzuji to nízkému vodnímu stavu a na břehu hledám něco, co by mohlo připomínat nějaký úřad. Otvírám neoznačené dveře velké budovy, před kterou stálo jedno policejní auto, ve velké vstupní hale postupně zkouším různé další dveře a chodby, až konečně v jedné kanceláři, mi nějaký mladík sděluje, že hraniční kontrola je ještě asi o dvacet kilometrů dál po proudu ve městě Apatin. Ptám se raději ještě jednou, abych se ubezpečila, že jsme si dobře rozuměli. Směsice tří různých jazyků se rozkódovává jen těžko. A když se mi podaří vysvětlit, že říční policie nás poslala sem, mladík jen mávne rukou:"To byli Chorvati? Ti nic nevědí." Dobrá. Tak tedy Apatin.
I tady musíme trochu hledat, ale pak přeci jen zaplouváme do zátoky, kde je marina. Po molu k nám běží její zaměstananec a vysvětluje situaci. Musíme naštívit policii, pak kapitanát, zaplatit státem stanovený poplatek z proplouvání srbskými vodami, pak se všemi razítky znovu na policii, no a pak můžeme vesele plout dál. Jenže má to háček: je neděle a kapitanát je o víkendu zavřený, takže musíme počkat do dalšího dne a zaplatit ještě marinu. Za to nás ale tento muž ochotně odveze na policejní stanici s okružní jízdou po městě, aby nám ukázal místní pivovar a kde můžeme zaplatit složenku. Nafasovali jsme elektronický klíč a heslo k wifi. No co, aspoň si po delší době dáme sprchu, vypereme a doplníme zásoby.
Ráno nám obsluha mariny oznamuje, že "kapitán všech kapitánů", ten, který má to správné kulaté razítko, bohužel zrovna dnes musel odjet služebně do Bělehradu, takže budeme muset čekat (a platit) další den. Aspoň, že svítí sluníčko. Jdeme si prohlédnout město a zaplatit složenku. Taky vyplňujeme další formuláře, abychom měli na zítřek vše připravené a mohli vyplout brzy ráno. Kolem desáté nám někdo přiběhl říct, že kapitán volal, že by to mohl stihnout zpátky do oběda, takže ve dvanáct můžu nastoupit s potvrzením o platbě. Dvanáctá úplně neklapla, ale i tak máme celé kolečko za sebou už před třetí hodinou. Dáváme si lehkou svačinku a vyrážíme vstříc nové zemi.

Řeka je tu zase jiná. Plavební dráha uzoučká, často chybějí bóje, které ukazuje naše navigace nebo jsou na jiných místech. Z map úplně zmizely informace o hloubce vody a pobřeží také daty nepřetéká. Někdy vůbec nevíme, kdy a jaké bude následovat město. Bělehrad sice poznáváme, ale zdržujeme se jen krátce. Chceme dohnat apatinskou přestávku. Při vyplouvání ze zátoky opět najíždíme na mělčinu. Po kolikáté, to už ani nepočítáme. Tentokrát zase fest. Aleš sice znovu skočil do vody, ale v tomhle případě nemá šanci s lodí pohnout. Volíme plán "b". Učebnicový příklad uvolnění plavidla: kotvíme ráhno na palubu a vykládáme ho na pravý bok lodi, Aleš se sune k jeho konci a i my ostatní se snažíme dostat co nejvíce z lodi. Túrujeme motor a po malilinkých kouscích, téměř neznatelně, ale přeci se posunujeme směrem k plavební dráze. Začíná se stmívat. Voda je kalná, plavou v ní klády a spousta odpadků. "Hele kečup. A hele lednice!" Je těžké poznat, co z plovoucích předmětů jsou odpadky a co jsou rybářské bojky, pod kterými jsou navěšené sítě. Zamotat si je do vrtule nemáme zájem, proto raději neplujeme dlouho do tmy a házíme kotvu ještě v některé z posledních bělěhradských čtvrtí. To, co potom ráno taháme z vody spolu s řetězem a kotvou je "hnus, velebnosti". Poučení: v Srbsku kotvit mimo města.
Na další dny nemáme předpověď počasí, protože jsme nesehnali připojení k internetu. Poslední bělehradská informace slibovala sluníčko a oteplení, jenže teď po ránu se na hadině válí cáry mlhy. Přes opar ale slunce vidíme, tak snad se to brzy roztrhá. A i kdyby ne, stejně je lepší plout i v dešti, ať už jsme raději brzy u moře. Asi po půl hodince ale mlha houstne tak, že vidíme sotva za okraj naší lodi. Podle navigace plujeme jen pár metrů od břehu, ale ten není v hustém mléce rozpoznatelný. Musíme najít místo, kde můžeme zakotvit a počkat. Plujeme úplně poslepu. Najednou Aleš volá: "Ve vodě něco
je! To je loď! Rychle doprava, DOPRAVA!!!" Zakotvený slovenský šíf jsem minuli jen o chlup, na jeho zádi se zdravíme s chlapama, schováváme se ještě kus za něj a házíme kotvu. Vaříme čaj, pak oběd a čekáme na lepší počasí. Jídlo i benzín máme tak na další tři dny. Po nějaké době začínáme rozpoznávat stromy na břehu, nejprve hrubé obrysy, později i barvy. Pak se vynořují i další zakotvené lodě, které postupně startují motory a rozjíždějí se. Nakonec vytahujeme kotvu i my. Plujeme k dalšímu bezejmennému městu, kde zůstáváme na noc. Není to moc skryté místo a jen těžko se rozhodujeme, jestli zakotvit po proudu proti začínajícímu čerstvému větru nebo proti proudu s větrem. Který ze živlů bude silnější? Brzdíme a pozorujeme, jak se bude loď chovat, co ji kam snáší. Vybíráme variantu proti proudu. A bylo to dobře, vítr v noci sice ještě hodně zesiluje a v poryvech různě mění směr, ale nárazy klád a jiného haraburdí jsou mírnější přes špičku. Šustění oznamuje, jak sjíždějí po bocích lodi. Snad nám záď bude krýt motor dostatečně, aby ho něco neodlomilo. Moc jsme toho nenaspali. Teda kromě Kuby, tomu lochnesská dráha nevadí.
Ráno sice fouká, ale podstatně mírněji. Do Velikého Hradiště je to asi 28 kilometrů, to jsou tak tři hodinky plavby, tam doplníme zásoby a trochu si odpočineme. Taky bychom se tam měli zase "vyclít" ze země a zároveň zjistit co nejvíce informací o tom, jak proplout Železná vrata, další z nebezpečných úseků na Dunaji. Prý tam mohou být i dvoumetrové vlny, takže to bude chtít pořádnou přípravu jako před Gabčíkovem.
Vytahujeme plachtu na předoboční vítr a vyrážíme. Pár minut je to pohoda, ale jak se rozšiřuje koryto řeky a zároveň zesiluje vítr, je obtížné udržet loď ve správném směru. Malá plachta je slabá a motor vyskauje z vody, což podstatně snižuje manévrovatelnost. Rozhodujeme se pro úkryt za ostrovem, vyhazujeme kotvu nedaleko ukrajinského šífu. Blízko břehu, kde je hladina klidná. Uvaříme si a počkáme, až se to zklidní. Pozorujeme rybáře na břehu i ve vodě. Se svými motorovými pramičkami se tu prohání vlny nevlny. Po obědě vítr ustává, šíf startuje a otáčí se, tak i my se vydáváme dál. Sotva jsme ale minuli červenou bóji a dostali se znovu do plavební dráhy, jsou tu nové poryvy větru a s nimi další vlny. Asi by to proplout šlo, ale nebudeme radši riskovat, i ten šíf se, zdá se, jenom natočil proti větru a čeká tu dál. A tak končíme na druhé straně ostrůvku posunuti o jeden kilometr. Zkouším usnout, abych dohnala včerejší deficit. Budí mě kluci i sluníčko, prý už je zase fajn. Hladina už je opravdu znovu klidná, bílé pěnové čepice zmizely, před námi je jen krátký otevřený úsek a do setmění asi dvě hodiny. To by mělo klapnout tak, abychom do Hradiště dopluli ještě dnes. Řadíme se za tlačák, aby nám umetal cestičku. Jen co jsme se ale dostali do nechráněného úseku, je tu z čista jasna nový vítr. No, aspoň tam budeme dřív, vytahujeme plachtu, Kuba vylézá za námi na palubu a užíváme si houpačku na vlnách. Jenže větru tohle tempo nestačí a přidává na síle. Vlny běhají ze všech stran, jak mají málo místa na vybíjení a odrážejí se v různých úhlech od břehů. Tak dost! To by pro dnešek stačilo! Posunuli jsme se sice zase jen o dva tři kilometry, ale zítra je taky den. S jídlem ještě vyjdeme a u břehu je hladina klidná jako zrcadlo. O další probdělou noc nestojíme. Na přistávácí manévry zaháníme Kubu do podpalubí. Chybí nám posledních pár metrů. Vítr přidává. Motor lítá z vody, plachta už spíš překáží, jak to snámi mlátí ze strany na stranu. Po čtyřech se sunu na příď a přetahuju se s větrem o plachtu, jednou rukou se křečovitě držím zábradlí, aby mě to nesmetlo a druhou volnou škubu plachtovinou, přidržuju ji koleny, pak i celým tělem a po pár minutách se mi daří nasoukat ji pod vozejček, co je přivázaný nad přední kajutou. Mezitím se Aleš urputně snaží udržet kurz. Řetěz od kotvy spadl do vody. To už jsme ale v klidné hladině. Za námi stojí několik šífů a před námi je u břehu uvázaný obrovský vrak. Používáme ho k vyvázání. Vytahujeme kotevní řetez zase na palubu, vypínáme GPS a logger a jdem si užít trochu pevné půdy pod nohama. Zkoumáme, kde to vůbec jsme. Pak ještě pro jistotu převazujeme loď na lepší lana a zajišťujeme kormidlo. Připlouvá místní loď a vysazuje tři muže. Ptáme se jich, jestli u vraku můžeme stát. Prý žádný problém a ještě nám radí cestu k obchodu. Nakupujeme chleba a něco proviantu a konečně v klidu vaříme. Do postele se chystáme brzy a dneska bez čtení. Těšíme se, že si odpočineme.
Jen co zavřeme oči, ucítíme známé houpání. Zase? Vždyť tady byl klid, i když o pár metrů dál se voda pěnila. Jenže vítr se zřejmě otočil. Vlny jsou větší a větší. Když nám začnou padat věci ze stolu a vyskakovat knížky z knihovny, jdem s Alešem zkontrolovat a zdvojit všechna vyvázání, chceme ještě vyhodit kotvu, aby podpořila stabilitu, ale je nějaká zaseklá a nejde uvolnit, aniž by hrozilo, že skončíme ve vodě. Vlny jsou pořád horší. V momentě, kdy se jedno z lan přetrhlo, jak kdyby to byla tkanička od bot a odrazníky z půlcentimetrové gumy praskají jeden po druhém, jak balónky z pouti, zahajujeme evakuaci. "Kluci, rychle vemte stany, spacáky a na sebe co nejrychleji co nejvíce oblečení." Do malého batůžku balíme doklady, počítač a foťák a rychle, ale opatrně, abychom neskončili rozmačkáni jako ty fendry, vyskakujeme nahoru na vrak. Jistím Kubu, aby se dostal ven bezpečně, ale mě samotné, když se ještě vracím pro nějaké věci sklouzla noha z paluby. Podařilo se mi vší silou odkopnout od vraku a Danča už mě tahá za ruku nahoru, stejně mi ale bok lodi sjíždí po noze. Naštěstí z toho byla jen modřina přes celou holeň.
Zjišťujeme, že ve vraku se dá schovat, jenže je tam šílená špína, protože celý vyhořel. Saze a saze. Ale je tu teplo a vůbec sem neprší. V jedné uličce provizorně natahujeme dvě matrace a vsedě se skládáme do spacáků. Alešovi cvakají zuby, protože on se obléknout nestihl, takže je celý promočený. Kuba a Daník usínají. Zbytek posádky probdí celou noc. Když se trochu uklidníme a vítr na chvíli malinko poleví, zahajujeme s Alešem už jen ve dvou druhou evakuační vlnu. V maximální rychlosti vytahujeme kola a oblečení a odšroubováváme motor, aby se do rána neurval. Alešovi krvácí prst a nechává na všem červené stopy. Vítr zase přidává, tak se opět stahujeme. Z hloubi železného podpalubí posloucháme zasilující se rány a začíná nám být jasné, že další den se nikam nepopluje. Za rozbřesku, zatímco děti spí, zachraňujeme z lodi další věci. Pořád je to ale obtížné. Loď má v boku dvě velké díry, uvnitř jsou poškozené trámy a spousta vody. Uplavala jedna plachta a několik dalších věcí.
Silný vítr trvá i příští den. Složitým manévrem, při kterém jsme rozlámali zadní koš a poškodili držák na motor, převazujeme Šárku k nižší lodi. To sice nezbrání vlnobití, ale podstatně se sníží výkmit ve vertikálním směru, takže rány by měly být menší. Ze tří kanystrů ještě "vyrábíme" nové improvizované odrazníky. Chceme minimalizovat další možnosti poškození, aby si tu ještě mohl loď někdo opravit. Není to nemožné, ale pro nás by to teď před zimou bylo hodně náročné.
Je neděle a Šimon má narozeniny. Z nejhoršího jsem umyla jednu kajutu ve vraku, kde je stůl a dvě lavice, a Kuba s Daníkem přichystali dva malé nepečené dorty. Zpíváme narozeninové přání, předáváme dárky a všichni brečíme. Aleš se pokouší na baterku zapojit světlo a dobít telefon. Voláme domů kamarádovi, aby pro nás přijel. Ten okamžitě rozjíždí složitou záchrannou akci. Ukázalo se totiž, že všechna dostupná velká auta jsou buď rozbitá nebo jsou potřeba jinde a půjčovny sice půjčují dodávky, ale rozodně ne do Srbska. Pojišťovny jim tuhle destinaci nezaplatí. Nakonec se ale zadařilo a po třech a půl nekonečných dnech se s Daliborem a Martinem (kluci, díky!) vracíme dvěma auty do Čech. Loď zůstala v Srbsku, dostal ji do opatrování Mustafa, zaměstnanec velikého lodního jeřábu, snad se mu podaří sehnat nového kapitána. My si přes zimu trochu odpočineme, dáme do pořádku kola, koupíme nový vozík (ten náš nám z paluby smetla vlna) a na jaře se vydáme na cestu znovu.
Tento blog je obsáhlejší než ostatní, a přesto se do něj spousta příhod, pocitů a myšlenek nevešla. Postupně je budeme zpracovávat a některé snad ještě doplníme. Máte-li nějaké otázky, připomínky nebo vzkazy, nechte nám je na facebooku a vydržte s námi. Ahoj!