Pyreneje v nohách

Mít Pyreneje v hlavě, to je úplně něco jiného, než si to doopravdy odšlapat.
Aleš po příjezdu naklikal trasu do mapy a vyšlo mu 761,5 km s převýšením víc než 44 km. A to nepočítáme kilometry bloudění.

Hned na začátku se ukázalo, že naše plány budou nereálné. Orientace v terénu nebyla jednoduchá a navíc Evropu sužovala tropická vedra. Hádali byste, že i okolo 2 tisíc m nad mořem může být víc než 35 stupňů? No bylo! A na obloze během prvních 14 dnů ani mráček. Když potom stoupáte do prudkého svahu, nedá se to za chůzi snad ani označovat. Horký nádech, dva kroky, uff. Horký nádech, dva kroky, uff. Mezitím párkrát sklouznete pod tíhou batohu po prachu nebo kamíncích zpátky. Teda tak jsem to měla já. Aleš líp trénoval, tak byl pořád desítky i stovky metrů napřed. Na mě bylo 24 kg v batohu prostě moc a zásoby se odjídaly pomalu. Po pár dnech mi naštěstí Aleš 1,7 kg odebral, tím se hmotnost nákladu snížila pod kritickou hranici a už to bylo docela dobrý. Stejně jsme ale plánovaných 36 km denně ujít nedokázali. Naše etapy oscilovaly mezi 20  a 30 km, podle náročnosti terénu. A taky podle toho bloudění.
Jak víte, neměli jsme s sebou žádnou elektroniku, jen papírového průvodce s mapkami, které z nějakého zvláštního důvodu zobrazují jen uvedenou trasu a okolí nechávají (velice často) nepojmenované a bez „zbytečných“ detailů. Takže, když dorazíte k rozcestníku, který zrovna nemíří vaším směrem, nemáte se čeho chytit. Další komplikací je, že trasa je v průvodci popsána z Hendayle do Banyuls sur Mer, a my to šli proti směru. Na první pohled byste řekli, že vše jen zrcadlově obrátíme, tzn. místo doprava půjdeme doleva, místo na jih na sever, ale tak jednoduché to není. Třeba, když je v popisu uvedeno: na rozcestí půjdete rovně, nepoznáte kudy dál, protože v případě, že jste na křižovatce ve tvaru písmene Y, nevíte z jakého směru jste přišli. S tak malou odchylkou vám nepomůže ani Sašova buzola. Nebo, když průvodce říká: pod sebou vidíte vesnici, do které sestoupíte a u kostela se dáte doprava, tak sice víte, jak se dostat ke kostelu, ale co dál? Která z několika cest směřujících na okolní vrcholky je ta pravá? A potom vám ještě nějaký vtipálek přečísluje i ty trasy, které máte v průvodci uvedené jako značené úseky: 6 km jdětě po značkách GR11, může být v reálu GR5, GR9 nebo jakékoli jiné číslo. A pak, babo raď!
To je snad jediné, co by se dalo splnit. Aspoň v první třetině trasy by vám poradila určitě. Začali jsme HRP říkat seniorská túra, protože většina lidí, které jsme na cestě potkali, byla o poznání starších než my. A teda kobouk dolů před všemi těmi staříky a stařenkami, kteří si to v horách vyšlapovali, jako by byli na procházce v parku! Utěšuju se tím, že pravděpodobně byli (s ohledem na velikost batohu) na krátkém výletě jako většina dalších, kteří se vyvezli nahoru lanovkou nebo přiblížili na nejvýš položené parkoviště. Ale kdo ví?
Taky moje představa, že vylezeme k vrcholkům hor a pak budeme postupovat po hřebenech a náhorních planinách, vzala brzy za své. Cestou necestou jsme zdolávali vrcholy, škrábali se do sedel a průsmyků a znovu a znovu sklesávali do údolí mezi nimi. 500 metrů nahoru, 800 dolů, 900 nahoru, 700 dolů... A pořád to vedro. Až jednou nás ochladila bouřka s krupobitím, která se prohnala širokým okolím, takže přinesla masu vody a rozvodnila potok, přes který jsme zrovna měli pokračovat. Změnil se v řeku, kteoru přejít na druhou stranu nebylo možné. Museli jsme se vrátit po proudu zpátky a najít místo, kde byl tok širší a dal se opatrně přebrodit. Stejně mi ale Aleš musel pomoct podanou hůlkou, protože proud vody, která mi sahala do půli stehen, mě nebezpečně strhával. A ani na druhé straně ještě nebylo vyhráno. Museli jsme najít cestu v mokrých skalách, kterou se dostaneme zpátky na svoji trasu. Odpoledne už ale zase vykouklo sluníčko. Oblečení jsme usušili, boty zůstaly mokré ještě i další den. Dál nám počasí zase přálo – „hřálo“. Většinou až moc, sem tam se ale přece jen dostavila odpolední krátká přeháňka pro osvěžení.
Další osvěžení nám přinášela i chladná jezera s azurovou vodou. Ponořit se do ní a na chvíli zchladit rozpálenou kůži byl slastný pocit. Taky nohy si bez bot nakrátko ulevily a mohli jsme si i vyprat. Než jsme dojedli skromný oběd, bylo prádlo často suché. Jídelníček jsme řešit nemuseli, každý den jsme jedli to samé. Ráno to byly přes noc namočené vločky se semínky a ořechy, které občas doplnily nasbírané borůvky nebo ostružiny, k obědu plátek žitného chleba s burákovým máslem a rajčatovým protlakem, svačiny zajistily doma vyrobené tyčinky z datlí, semínek, máku, brusinek ap. No a k večeři jsme každý den chystali kuskus se zeleninovým bujónem. To bylo jediné teplé jídlo za den a museli jsme dobře plánovat, kde si ho budeme moct uvařit. Měli jsme s sebou jen lehký vařič z plechovky a necelý půl litr lihu, který nám nemohl vystačit na celou dobu. Takže pokud to šlo, hledali jsme si na večer místa, kde by se dal udělat aspoň malý ohníček na uvaření vody v plecháčku. Což v krajině s velkým rizikem požárů nebylo vůbec snadné. Miniohýnek jsme rozdělávali na velkých plochých kamenech u řek nebo jezer a i tak jsme vyhaslé uhlíky ještě pro jistotu zalévali pořádnou dávkou vody. Někdy, když jsme věděli, že večer nebudeme končit u vody, uvařili jsme si na vhodném místě už odpoledne a nesli si večeři s sebou. A pro dny bez vody posloužil vařič. Na pití jsme si vodu vždycky našli. Přestože řada pramenů byla vyschlá, ještě zbývalo zdrojů dost, včetně vody nabrané přímo z jezera. Viděli jsme, že leckdo používá na potůčkovou vodu filtr, ten jsme ale neměli. Alešovi bylo dvakrát, když jsme se o vodu dělili s krávami, zle. Já jsem potíže neměla. Teda s vodou. Jedna kráva mi oslintala bundu a taky se mi moc nelíbilo, když se do sebe pustili býci zrovna na cestě, kudy jsme potřebovli projít. Ten zápas vypadal opravdu drsně. Taky supi bělohlaví, hodující na beranovi, vzbuzovali respekt. Jsou to ptáci, co mají rozpětí křídel větší než 2 a půl metru. V jednom místě jsme viděli asi šedesátihlavé hejno. Fakt! Počítala jsem je.
Kromě supů jsme na obloze vídali i další druhy dravců. Z ostatních zvířat jsme na cestě potkali nejčastěji kamzíky a sviště, ale třeba taky jelena a samozřejmě spoustu ovcí, krav a koní, které tu také chovají na maso. Dokonce i oni mají kolem krku zvonce, a když si ustelete nedaleko stáda, moc se nevyspíte. Zato si ale užijete oblohu s miliardou hvězd! Mléčná dráha v širokém pruhu protíná nebe a hvězdy „padají“ jedna za druhou.
O Pyrenejích bych tu takhle mohla psát ještě dlouho, ale víte co, sbalte se a vyražte tam!
Sice jsme hory neprošli za tři týdny bez podpory (kdyby šel Aleš sám, tak by to dal), jak jsem si to vysnila – cesta nám trvala 27 dní a osm hodin (+ 5 a půl dne stopování) a na poslední týden jsme si museli jídlo dokoupit – ale stejně to byl jeden z nejintenzivnějších životních zážitků.