Dva dva sedm sedm

„Helča říkala, že ten překapávač máme na cesty. Vezmeme si ho?“ dělám si nejdřív legraci. Ale vlastně proč ne? To kafe je fakt dobrý a trénovat na plánovaný přechod Pyrenejí potřebujeme.

Takže odměřím do malého sáčku dávku na 4 × 2 porce, schovám to do překapávače a víčko přitáhnu k nádobce gumičkou. Do šály pečlivě zabalím dva malé šálky. Podšálky nejsou nezbytné, ale když trénink, tak trénink. Všechno to potom přimáčknu k dalším věcem na vrch batohu. Aleš trénuje s lany a všemožným „železem“, protože v plánu je i lezení.

Čtvrtek večer, vlakem do hlavního města vyrážíme ve trojici; po delší době jedeme i s nejmladším synem, Kubou. V Praze před NTK do tmy čekáme na zbytek výpravy, Dalibora, Moniku, a mladé skauty, Tadeáše a Krkovičku, a kolem jedenácté vyrážíme půjčenou dodávkou směr Štýrsko. Když se noříme mezi první vrcholky, houpavá jízda uspává. Na parkoviště ve vesničce Weichselboden se vykolébáme nad ránem a na pár hodinek si ještě dopřejeme trochu spánku.

Po ranní kávě a/nebo koupeli v říčce Salza se vydáváme pozvolna vzhůru. První část je nenáročná, zvykáme si na těžké batohy a široká cesta ubíhá rychle. Pauzu na oběd si dáváme skoro na hranici lesa a dál to konečně začíná být trochu do kopce. Z méně než 700 m n. m. jsme do večera po turistických značkách 854 a 853 nastoupali do výšky asi 1 740 metrů, kde jsme si našli závětrný důlek a „ustlali“ si v sedle. V noci se ukázalo, že odlehčit si o stany a nechat je v autě, nebylo úplně prozíravé. Bouřka trvala několik hodin a připravila nás o část drahocenného spánku. Ještě že měl Dalibor ve svém maxibatohu, kromě několika chlebů taky nepromokavou maxiplachtu. Než se ale vše vytunilo, byly ti nejvíce na kraji (Dalča a Krkovička) docela mokří a ráno se muselo ždímat. Už jste viděli, jak se ždímá chleba? No, skoro jako trenýrky, jen schne o dost pomaleji.

Dopoledne jsme se nechali trochu prohřát sluníčkem a pak jsme vystoupali zbylých pět set metrů na nejvyšší vrchol pohoří Hochschwab, který se jmenuje – hádejte – Hochschwab a rozhlíží se na okolí z výšky 2 277 m n. m. Užili jsme si první sněhová pole a skorovysokohorské výstupy. Cílem tohoto dne měl být bivakovací vagonek kousek pod vrcholem na jihozápad. Jenže už byl z části obsazený, ranní vstávání nám trvalo moc dlouho. Já s Alešem jsem se rozhodli pro sestup pod jižní stěnu, kde jsme měli v plánu si další den zalézt. Aspoň si to prohlédneme. A ostatní, buď přesvědčí další nocležníky, že se do bivaku všichni vejdou, nebo to prostě nějak vyřeší. Tak se uvidíme zítra. Dobrou noc.

My v silném větru sestupujeme pod stěnu po cestě částečně zajištěné řetězy, žebříčky a kramlemi. S naloženými batohy je to trochu akrobatický výkon, zvlášť když dolní úsek stezky je kvůli sněhu neschůdný a musí se traverzovat mimo cestu přes kamenné pole. Závidíme kamzíkům jejich obratnost. Brzy se ale dostáváme na plošinku, kde je mezi balvany i pár travnatých plácků. Na jednom si z velkých kamenů budujeme protivětrnnou zástěnu, abychom vzápětí po jejím dokončení zjistili, že vítr se otočil a fouká úplně z druhé strany. No, co už. Pak ještě chvíli hledáme pramen, který je vyznčený v mapě, ale nacházíme jen tenounký pramínek vyvěrající mezi kameny obklopený kopýtky rozdupanou kamzičí stezkou, vystlanou čerstvými bobky. Hrnečkem se za dvacet minut dá naplnit jedna petka. Večeříme, prohlížíme si nástupy lezeckých cest, vybíráme si zítřejší směr a jdeme brzy spát.

Budíme se do chladného rána, na vrcholcích sedí hustá peřina a prsty by na stěně mrzly, přestože v údolí je vidět sluníčko. Původní plán nechat batohy dole a později si pro ně slanit otáčíme naruby. S plnou polní se znovu škrábeme po kramlích vzhůru, kde počkáme na lepší podmínky. Zjišťujeme, že skupinka původních nocležníků velkoryse uvolnila místo zbytku naší výpravy, takže se všichni mohli dosušit a dohřát. Když jsme dorazili, teprve vylézají ze spacáků. Využíváme jejich rozdělaný vařič a připravujeme si ranní kávu. Potom přebalujeme výbavu, do malých batůžků chystáme jídlo a lezecké propriety, papírový popis cesty Traumfenster v obtížnosti VI-/VI a čelovku (kdyby náhodou). Mezitím se i na vrcholcích mraky rozehnaly, takže vzhůru dolů. Zase kramle, tentokrát ale jako nic. I když nás před sestupem zasatvuje mladá žena, která zrovna vystoupala nahoru: „Jdete dolů?“ „Jo, jo.“ „No, víte, ono je to tam trochu dobrodružný. Dejte si pozor.“ „Aha, díky.“

Aleš si oblékl sedák už u bivaku. „Vezmi si radši helmu. Nasaď si ji pořádně,“ říká, když dorazíme k sněhovému poli. „Jasně,“ zapínám přesku a dotahuju, aby mi dobře seděla. Po několika minutách opatrné chůze přes zamrzlou plotnu se dostáváme na hranu sněhu cca 20 cm oddělenou od skály. Začátek cesty je někde hluboko pod námi, takže první štand je sice nadohled, ale rozhodně ne nadosah. No, jsem já ale blbá, helmu sice mám, ale co sedák? Vyděšeně zírám do propasti pod sebou. Využívám malého schůdku na skále, abych se do úvazu krkolomně nasoukala, a přitom si pořád nadávám. „Du nahoru,“ oznámí rozhodně Aleš. „Cože, jak nahoru? Bez jištění a v teniskách?“ „Nic jinýho nám stejně nezbejvá.“ Jako by nestačilo moje adrenalinové oblíkání. Ale musím uznat, že moc jiných možností nemáme. Uleví se mi, až když se můžu konečně navázat. Ve třetím štandu slyším divný zvuk, po pravé straně pod skalou ujíždí slušná lavina. Sluníčko už má sílu. Dobře, že jsme na stěně. Postupujeme pomalu, protože se v lezení nestřídáme, předáváme si materiál a lana se začínají víc a víc motat jedno do druhého, takže musíme opatrně. Lehčí délky jsou méně zajištěné, často s travním porostem a hlínou, takže se nadá ani založit vlastní jištění. V jedné takové se s Alešem utrhne chyt, tak si dá menší pád, kdy se mu lano zachytne za nohu a otočí ho hlavou dolů. Vyvázne s pár odřeninami. Skalní lezení je ale moc pěkné, plotnové délky vyžadují i trochu práce s rovnováhou a v mělkých vodních žlábcích jsme taky ještě nikdy nelezli, takže si to dost užíváme. Po necelých pěti hodinách máme 350 m lezení za sebou a vychutnáváme si pohled do sluncem zalitého údolí.

Vyhlížíme druhou část party, která by měla přijít od jihozápadu po celodenním výletě po okolních vrcholcích. Protože je ale nikde nevidíme, jdeme se ještě taky projít na jeden z nedalekých vrcholů. Západ slunce už obdivujeme společně a vyměňujeme si zážitky z uplnulého dne. Mají za sebou pěkně dlouhou túru s výstupy na několik vrcholů a s velkým klesáním a závěrečným stoupáním. Kuba říká, že se chce do Alp odstěhovat. Baví ho skákat z převějí salta do sněhu, přeskakovat ohradníky i pozorovat úchvatné vrcholky hor nebo dovádění svišťů. Všem se nám bude dobře spát.

Čtvrtý den už jen přes několik sněhových polí zase sklesáváme do údolí k řece. V jednom hodně prudkém lesním svahu si Monika zvrkla kotník, brzy se jí to ale daří jakžtakž rozchodit a statečně s námi sestupuje k autu. Nic jiného stejně dělat nemůže. Náladu jí to ale nezkazilo, takže v autě už zase všichni společně plánujeme, co bychom mohli podniknout příště.